V Ulanbatare bylo cholodno

Mongolsko byla pro mě trochu divná země nejen tím, že lidé měli na všechno spousty času. Po týdnu na horách jsem docela dost unavený a promrzlý spaním v listopadových teplotách klesajících často k -25 stupňů, otevřel dveře od nejbližší jurty a gesty oznámil, že u nich dnes spím. Aniž by domácí přerušili aktuální činnosti, pozvali mě dovnitř a pokynuli ať si udělám pohodlí. Nalili mi typický slaný čaj a podali takové malé tvrdé koblížky.

Stopovat po mongolských dálkách bylo obtížné. Lidé očekávají nějakou finanční odměnu. A tak jsem smlouval, smlouval, smlouval a smlouval. Ale i když jsem usmlouval dobrou cenu, uprostřed stepi zastavili a řekli, že mám zaplatit dvakrát tolik. Vystoupil jsem, zaťukal si na čelo a šel dál. Dojeli mě s tím, že si dělali srandu a nabrali zpět do auta. Nemám rád takové zkoušení. Když jsme dojeli nad ránem do hlavního města, pověděl řidič, že je taxikář a že mu mám zaplatit dvakrát tolik, protože to je tarif. Krásné a peprné nadávky zněly z mých úst, ale proti deseti naštvaným mongolům, kteří mě obklíčili někde na předměstí Ulanbaataru moc nepomohly. Leč trval jsem na svém a skončili jsme na policejní stanici. Milý pán strážce zákona však náš spor odmítl se slovy, že to není jeho problém, že to je záležitost občanského práva. Můj překvapený pohled vyjádřil, že až si mě tamti venku podají, že to jeho problém bude. Abych to zkrátil, nakonec to byl on, kdo mě odvezl před ubytovnu....