Menu

CzechEnglishDeutschPolishItalianDutchFrenchSpanisch


+420 774 668 011
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Výzva hor mně nejbližších I.

 

Ačkoliv jsem náležitě hrdý „reprezentant" Sportovního klubu Valašského království, nic to nemění na faktu, že nejblíže, a to nejen vzdálenostně, ale (snad mi to odpustíte :-) i srdcově, to mám do svých rodných Jeseníků.


Jakmile jde tedy o výzvu těchto „kopečků" neváhám ani na okamžik. Seriál Rock Point – Horská výzva je všeobecně velmi známý a každoročně na každém ze 4 závodů přes vrcholky českých hor (Jeseníky, Krkonoše, Krušné hory, Šumava), přivítá stovky účastníků.

Abych se dostal, ke svému osobnímu seriálu výzvy musím zmínit ještě jeden „bonusový" závod, který pořadatelé pravidelně už třetím rokem přidružují k sérii závodů a to Zimní výzvu.
Závod, který opravdu dělá čest názvu seriálu Horská výzva! Závod s podtitulem nejextrémnější outdorový závod dvojic v ČR!! Výzva!!!
O zimní výzvě jsem přemýšlel už v loňské sezoně, ale respekt z tohoto závodu extrémního nejen svoji délkou, zimním počasím, klimatickými podmínkami měnícími se s nadmořskou výškou a další spoustou okolností, byl obrovský. K tomu lehké trable s kolenem a absence parťáka, který by byl ochotný toto bláznovství podstoupit se mnou.
Napřesrok jsem tedy důkladně vypiloval přípravu a tréninky, pohledal parťáka (který jde „bez řečí" a rovnou po „čumáku" do všeho a ještě u toho nadšeně vrtí ocasem :-)), sladili jsme formu a do poslední chvíle jsme čekali co si na letošní ročník připraví příroda za počasí?! Proti loňskému ročníku, kdy se závod, přestože byl s přízviskem zimní, absolvoval téměř po celé trase „na sucho", byla sněhová nadílka letos v únoru poněkud štědřejší. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl, do závodu jít a vyzkoušet si co jsou moje fyzička a psychika schopny a ochotny zvládnout.

Ještě by bylo asi vhodné alespoň v krátkosti představit toho mého (vlastně spíše napůl mého) čtyřnohého tahouna. A že si to teda zaslouží!!! Je to tříletý čistokrevný kluk plemene border kolie Buddy. Běháme spolu už téměř dva roky a baví nás to spolu čím dál víc. Účastníme se spousty závodů, které se specializují jen na dogtrekking (běh/chůze se psem), ale i závodů, které jsou běžecké a běh s pejskem je jen jednou z kategorií daného závodu, a to hlavně na dlouhých tratích. Badynek běhání miluje a čím dál více ho baví ostatním závodníkům ukazovat ocásek a pomáhat mi vytáhnout se na přední místa. Má rád pohyb, pase ovečky a po závodě nejradši odpočívá se mnou v posteli. A můj je tak napůl poněvadž jsem ho zatím ne vyženil, ale „vychodil" u své přítelkyně.

A tak jsme se i my dva postavili na start! Závod začal ve středu 18. února v 8 hodin večer. Pomyslným startovním výstřelem byl ohňostroj nad městem Šumperk, ze kterého závodníci vyráželi. A zpátky do Šumperka směřovali naše kroky a skoky po celou trasu.
Pro přiblížení, trasa byla „papírově" dlouhá skoro 170 kilometrů, v reálu to ale znamenalo mnohem více, tedy v závislosti na zvolené postupové trase cca 220-250 km. 170ti kilometrová trasa byla zakreslena jako spojnice přibližně 360 průchozích bodů, které procházeli více i méně známými vrcholky tří krajů (olomoucký, moravskoslezský, pardubický) a různých pohoří (Jeseníky, Rychlebské hory, masiv Králického Sněžníku, Orlické hory).
Každým GPS souřadnicemi zadaným bodem bylo nutné projít s maximální odchylkou 20 metrů. A bylo na vlastním uvážení a zvolené strategii, jakou trasou. Místy bylo možné využít turistických či jiných udržovaných cest, jindy nebylo zbytí a museli jsme se s Buddynkem vydat volným terénem a brodit se vysokou sněhovou peřinou.

Na trase byly 3 checkpointy: 1. Praděd (vzdušně na 46.kilometru, časový limit 20 hodin)
2. Kladské sedlo (vzdušně 90. kilometr, limit 46 hodin)
3. Suchý vrch (128. kilometr, časový limit 72 hodin)
Na každý checkpoint bylo možné nechat si dopravit zavazadlo o max. objemu 60 litrů. Tedy suché oblečení, jídlo pro mě i pro pejska a jiné povolené dopingy – tyčinky, gely, domácí rýžový nákyp a rizoto (Kačenko děkuji!!) a kromě toho, podle zvolené strategie i sportovní vybavení – běžky, lyže, skialpy, sněžnice, mačky, nesmeky, apod.
Vysoké požadavky na povinné vybavení (čelovka, GPS, náhradní baterie, teplý spacák, bivakovací pytel/stan, 1 litr vody pro pejska a půl kila granulí, apod.) mně hned na začátku vzaly iluze na to, že by závod mohl být svižný a běžecký. Po prvním nasazení sbaleného batohu jsem začal být malinko skeptický. Nu což aspoň to bude pěkná procházka. :-)

Ve 20 hodin jsem se tedy postavil na start s batohem, zapřaženým psem a vzhledem k podmínkám v podhůří Jeseníků v běžeckých botech a jen s trekovými holemi. Startovali jsme v již zmíněné kategorii dogtrekking společně s dalšími 2 závodníky. I s ostatními kategoriemi (muž-muž, muž-žena) bylo na startu jen 11 dvojic, zřejmě kvůli počasí a spoustě sněhu na hřebenech, což pro mě byla přesně ta pravá výzva.

Lehkým poklusem jsme tedy plni vzrušení vyrazili do náruče nočních hor :-). Cesta byla celkem pohodová a v zápřahu s Badynkem jsme lehce poklusávali nejdříve asfaltovým, později příjemně přírodním terénem. Chleba se lámal přibližně v 1. čtvrtině závodní trasy při prvním pořádném stoupání k prvnímu kontrolnímu bodu. Při výstupu Čertovou stěnou jsem se cítil, jako bych zdolával minimálně 5-tisícový kopec, sněhová pokrývka tu dosahovala až 150 centimetrů. Postup byl velmi pomalý a vysilující, místy jsem se bořil až do půlky stehen a Badynek tyto nehostinné podmínky zdolával svými psími skoky :-).
V tomto zřejmě nejtěžším úseku celé trasy závod skončili oba dva pejskaři a tři další týmy. Později v cíli jsem se setkal s názory, že kdo neměl v tomto úseku sněžnice, neměl téměř šanci. V tu chvíli jsem patřičně docenil své zkušenosti z těžkých podmínek vysokých hor!
Na Praděd jsme došli přesně za 20 hodin po vystartování (v 16:00), tedy na minutu přesně v daném časovém limitu. Pro pořadatele to znamenalo nečekanou organizační změnu, a to prodloužení časových limitů na jednotlivých checkpointech. Nejrychlejší závodníky očekávaly na první kontrole pár hodin po půlnoci, ale kvůli těžkému stoupání došli nejrychlejší borci až kolem půl deváté ráno.
Na Pradědu jsem se převlékl do suchého, občerstvili jsme se a asi za hodinku a půl už jsem nasazoval běžky, které jsem si sem nechal dopravit. A pokračovali jsme nám velmi známou trasou směrem ke Švýcárně, Videlskému kříži, Keprníku, Ramzové a na další kontrolní bod na Kladském sedle. Na běžkách jsem moc natrénováno neměl a s Badynkem jsme nebyli sladěni tak jako v běhu. Měl jsem strach, že při rychlejších sjezdech z kopce to bude pro pejska rychlé a náročné, proto jsem běžky hodně sundával a přizpůsoboval jsem tempo nejen svým, ale i psím silám. Časté přezouvání zdržovalo a vysilovalo i mě. Na psychické pohodě mi nepřidalo ani to, že jsem v průběhu cesty zjistil, že mám prasklý vak na vodu, takže jsem byl přes záda a zadek až po stehna nejen zpocený, ale i mokrý a sladký od čaje :-). Kolem 4. hodiny ráno, asi ve třetině druhého úseku mě síly začaly čím dál víc opouštět a i na Buddym jsem viděl, že by snesl chvilkový odpočinek. Na čajem zmáčené oblečení jsem oblékl díky bohu! suchou péřovou bundu, vlezl jsem si do čajem zmáčeného spacáku a čajem nezmáčeného žďáráku a v asi -3 stupních jsem „spokojeně" usnul. Bylo asi 8 hodin ráno, když jsme zase vyráželi na cestu. Ta byla ve dne mnohem příjemnější, ale dvě noci bez pořádného spánku se na rychlosti postupu odrazily. Ke druhému kontrolnímu bodu jsme dorazili těsně před půlnocí (celkový čas od startu 51:45), kvůli chvilce spánku a dlouhému hledání cest k průchozím bodům (sněhová pokrývka byla místy velmi vysoká, sníh měkký a jakékoliv stopy po přednámiprocházejích neznatelné) jako poslední ze závodníků. Na Kladském sedle jsme si odpočinuli a na cestu jsme vyrazili až ráno, jako poslední ze zbývajících pěti dvojic.
Přestože jsem věděl, že jsme teprve asi v polovině celé trasy, vyrážel jsem s elánem a nadšením, které podporovalo krásné slunečné počasí. Stále jsem využíval běžek a Badynek už pomalu přivykal a ladil svoje tempo s mým běžkařským. Na trase kolem Králického Sněžníku „znám téměř každý kámen", protože právě tady se odehrávala většina mých tréninků v kopcích. O to více energie mi to vlilo do žil! Badynkovi zase přidaly na rychlosti jeho lovecké instinkty, když nám asi 20 metrů před námi zkřížilo naši stopu stádo asi 30 kusů jelenů a laní. Krve by se ve mně nedořezal! Přestože jsme vybíhali s asi 3-hodinovým zpožděním na dvojici před námi na Dolní Moravě už jsme jim téměř šlapali na paty. Z Dolní Moravy už jsem pokračoval více méně pěšky lehkým poklusem. A zatímco my jsme se v závěsu za týmem mixu před námi přibližovali ke třetímu checkpointu první dvojice (Pavel Paloncý a Filip Šilar) už se pomalu přibližovali zpátky k Šumperku. Před posledním průchozím bodem před Suchým vrchem jsem se opět potkal s Evkou a jejím parťákem Petrem, kteří byli před námi. Jenže už byla tma a sil po celém dni značně ubylo. K vrcholu kopce, který byl posledním bodem před kontrolou, bylo nutné prodrat se volným terénem, a i když s nápovědou GPSky (a Kačenky neustále na telefonu) jsem v lesích kolem Sucháku pěkně zakufroval. Na kontrolní bod jsem tedy dorazil chvilku před půlnocí jako poslední s dvouhodinovým zpožděním na předchozí pár. Opět nastalo kolečko krmení psa, krmení sebe, přebalení batohu, nastavení budíčku a šup do spacáku. Spánku jsme si s Badynkem celkem dopřáli, bylo to třeba takže i přes všechny plány, že vyrazíme za svítání jsme nakonec vyráželi až kolem osmé hodiny ranní. Přestože tento poslední úsek už není průměrem ve velkých nadmořských výškách, stále jsem si u sebe nechával běžky. Ze Suchého vrchu jsme tedy dojeli až ke skiareálu Buková hora, kde jsme to střihli sjezdovkou dolů, tady už jsme pěšky došli do Červené Vody a pak zpátky na kopec, kde jsme zase brali bílou stopu. A ani ne v polovině cesty když jsem se zastavoval na polévku jsem se v hospůdce Severomoravská chata potkal s Evčou a Petrem, kteří ze Sucháku vyráželi o více než tři hodinky přede mnou. Toto setkání mě naplnilo novou energií a vidinou, že mé tempo není zase tak šnečí, jak by se zdálo. Zbaštili jsme tedy s Badynkem polévku a vyrazili jsme směr Hanušovice, kde jsem je podle očekávání opět dohnal. V pivovarské restauraci jsme se sešli u limonády! :-) a z Hanušovic jsme po zvážení další strategie už vyráželi spolu. I když bych zřejmě měl síly na to, abych postupoval sám s Badynkem a dostal se tak průběžně na 4. příčku, usoudil jsem, že společný postup bude přeci jen rozumnější. Už jsem byl celkem unavený z hledání té správně cesty na každý kopec, abych zaznamenal průchod bodem. Pohyb volným terénem je zápřah i v létě, natož v zimě, když se při každém kroku propadnete po kolena do sněhu. Společně jsme se tedy vydali na cestu z Hanušovic do Šumperka, která například autem po silnici nezabere více než 20 minutek. Z Hanušovic jsme vyráželi v neděli kolem páté hodiny odpoledne a do Šumperka jsme měli dojít do půlnoci, do které byli organizátoři, se kterými jsme byli v telefonickém spojení, ochotni počkat. Únava z posledních dnů byla znatelná, ale měli jsme si o čem povídat, takže aspoň psychicky jsme si malinko „odpočinuli". Nejdříve jsme optimisticky mysleli, že kolem desáté bychom mohli protnout cílovou pásku, poté jsme začali být malinko kritičtější a posunuli jsme si osobní limit o dvě hodinky. Když jsme pak v zápalu hovoru a v objetí tmy minuli odbočku k jednomu z průchozích bodů a museli jsme se vracet, začalo nám být jasné, že půlnoční limit začíná být nereálný. Organizační tým i přesto trpělivě vyčkával. Do cíle v Pavlínině dvoře v Šumperku jsme nakonec došli! (nejen Buddy ale všichni téměř po čtyřech) společně 10 minut před druhou hodinou ranní. Celkem nás tedy zdolání trasy stálo téměř 102 hodin života. :-)
První „supermani" Pavel Paloncý a Filip Šilar to zvládli za 59 a půl hodiny!, druhé místo patřilo Martinu Mazalovi a Vítkovi Pučálkovi (85:23), následovali je mixovaný pár Miloš a Ivana Bohoňkovi (96:40) a na 4. místě Eva Filipiová, Petr Wala (101:56) a já s Badynkem (101:56).
Do zábřežské postele (konečně svojí!!!) jsem se díky ochotě a dopravě organizátorů dostal asi kolem páté hodiny ráno, s přibližně 220 kilometry a 10 a půl tisíci nastoupanými metry v nohách, s promáčenýma nohama, neskutečnou únavou, a tichou radostí, že už mám všechno konečně za sebou. Badynek si hověl vedle mě, viditelně šťastný, že už je ve svém prostředí. Pacičky bez újmy, ale únava byla znát i na něm.
A jaké byli pocity po vyspání a nejen myšlenkovém návratu zpátky do reality? Byly to pocity neskutečného štěstí, pocity pokoření a posunutí vlastních limitů. Byl jsem rád, že jsem strávil 4 dny sám s tím nejvěrnějším parťákem v mé nejmilejší přírodě. Všechny negativní zážitky a emoce, byly někde pryč a povznášely se nad nimi jen pozitivní zážitky. Všem kdo váhají tuto zkušenost určitě doporučuji!!!
V závěru mého vyčerpávajícího článku (doufám, že většina z Vás se prokousala až k těmto řádkům :-)) bych chtěl smeknout před organizátory závodu a poděkovat nejen jim, za skvělý závod a atmosféru, ale i svým nejbližším, Kačence, Badynkovi i své druhé rodině – Sportovnímu Klubu Valašského Království.

Pro ucelenější přehled o závodě doporučuji odkaz na video sestřih televize Sport 5:

A pro další organizační informace nejen o zimní výzvě, ale i dalších závodech celého seriálu, webové stránky horské výzvy:(respektive: www.zimni.horskavyzva.cz)

Jarda Maixner

Pokračování článku

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru
   Rudolf Jelínek   Valaši

Spolufinancováno z rozpočtu Moravskoslezského kraje v rámci dotačního programu „Podpora turistických oblastí v Moravskoslezském kraji"

TOPlist

Dawson City (Yukon)– Edinburgh (Scotland) – Edwardstown (Australia) – Trojanovice, Prague (Czech Republic) – Jayapura (Yrian Jaya)– Linköping (Sweden) – Leh (India) – Roznov p. R. –Jimbaran (Indonesia) – Charleston (New Zealand) – Považská Bystrica (Slovakia) – Talkeetna (Alaska) – Vancouver (British Columbia)

22 let k vašim službám! – 22 years at your service!